Deník

Jsem v jiný dimenzi

11. prosince 2010 v 21:20 | Barbara Von Gattermayer
Můj mozek přemejšlí jinak, než ten váš. Můj mozek vyhrál nad těma vašima. Můj mozek se totiž zamotal v bludnym kruhu a říkám si jakej sem asi blázen mezi váma normálníma. Miluju svoje hnusný tělo a miluju bolest na něm. Jsem to já. Smířila jsem se sama se sebou, ale to už dávno. Smíříla jsem se tim, že mám velkej nos, blonďatý vlasy a nudnou barvu očí. S tim všim se dá dneska něco dělat... Ale smíření nestačí. Moje duše se nesmířila s mojí myslí, nebo naopak já nevim. Je jako mim, kterej mi nemůže poručit a já jako slepec, kterej jeho signály nevidí. Marquez i Garcia pořád sedí v kavárně v druhym patře, a já se těšim na kakao, protože jsem strašně dlouho zavřená v Jukeboxu... Před náma, jedeme my.... No a abych pravdu řekla, tak vlastně nevim o čem mluvit. Vůbec by mě zajímalo, jestli vás tyhle myšlenky baví číst, vlastně ne. Je mi to jedno, protože je stejně budu psát. Píšu potřetí za dva dny stejný sračky, výplody mýho mozku co dokonale nedávaj smysl. Miluju věci co nedávaj smysl a miluju to porno na který se člověk dívá po večerech protože nemá co dělat... Jak já miluju dekadenci... Fotku jsem nevyfotila ale mám chuť namalovat nějakej výplod totálně dekadentního nic. Nic, protože zas Nic nenamaluju....



Nazdar!

I'm not hungry, but I couldn't sleep...

11. prosince 2010 v 12:56 | Barbara Von Gattermayer
Nikdy nevidíš na konec, neznáš východisko a ztrácíš se ve svojí vlastní kabelce. Pořídila jsem si další hafo zbytečností, roztahuju si uši, protože fleshe ke mě prostě patří a nevyhnu se tomu, aby nebyly... Navíc jsem si sehnala krásnou sadu, kterou vám ukážu až příjde... Vlastně budu hodně barevná a hodně ujetá, hlavně s nima... budu je kombinovat a budu jich mít hafo jako naušnic... Ale naušnice budu nosit taky, je kravina, že to nejde, krom toho mám uši píchlý nadvakrát...
Ale to jsou věci cůbec nedůležitý, píšu hrozně rychle, vlastně rychlejc než mi jedou myšlenky, tak na mě nezapomeňte a myslete na mě, jako na holku, která se totálně zbláznila a právě jí došlo, že už jí ten design nebaví...
jungle drum
Napletu si dredy a pak si je vyfotim... už po stopadesátýtřetí.... Opět modrá, černá a jeden duhovej, jsem asi pošetilá, že si myslim, jak je to pěkný, le mě se líběj víc než si myslíte, připadám si pak tak jako já, připadám si jako bych už nikdy nemusela bejt jiná. A pak si obleču všechno oblečení modrý, jenom kabelku mám úplně rudou, takovou, jaká by se nejvíc líbila šlapce ze strážnýho.
Po dlouhý době poslouchám nirvanu asi mi z toho hrabe, k čemuž se s přítelem nemůžem dohodnout, jestli ta písnička, co někdy kdysi hrála v tom rádiu byla Lithium od nirvany nebo jestli to vlastně vůbec nebyla Nirvana. Ale já Nirvanu znám líp jak vlastní tělo a jsem si naprosto jistá, že písnička od Nirvany to byla, jen si nejsem jistá, která, páč je to dávno, co jsem jí poslouchala.

Asi dneska vyfotim zas ty svoje modrý vlasy, ať se máte čemu divit a ať furt jen nečtete tyhle blafy, který vás rozhodně nejspíš nebaví, pže kecám jen o sobě a svým vlastím já... Egoistko...

Jsi můj dech, tak doufám, že tě neztratim.

9. prosince 2010 v 20:00 | Barbara Von Gattermayer
Ukaž mi, kde je tomuhle konec, řekni mi, Abigail, proč si zmizela, proč si nahradila Theresu a proč po tobě přišla Barbara.... Sloučili jsme se a nic se nezlepšilo, stali jsme se jednou a já líp pochopila svět, pochopila jsem, že nic neznamená... Linkin Park? sakra... what the fuck??
Jsem uražená, ano jsem na všechny zlá a protivná, když ne, tak všem lezu na nervy a všechno slyšim... Mám nadprůměrně dobrej zrak i sluch a stejně se cítím slepá a hluchá... Miluju málo?
(10 minut odmlka)
Tak jo, nejsem poslední komu se sype svět, a taky první ne, zrovna se ani necejtim nejhůř, ale stejně mám pocit, že ne všechno je v pořádku, že se něco bortí jak domeček z karet, jak sníh pod dohořujícim vajglem...
Chybí mi to oddělení se od davu, tak zas dělám všechno proto, abych byla jiná, ale to je jedno, protože díky bohu jsem... C'est la mort... Jo a nesnášim Mansona a stejně ho teď poslouchám... to je jako s těma Linkinama.... Asi si dám Guano Apes, ať si vzpomenu, jak to bylo, když mi zněly Lords of the boats a Sářin hlas... Indie je sice krásný, ale moc měký, já vim, jsem fakt hardcore tvrdá metalová mrcha.... Opravdu jsem řekla tu nejdrsnější větu, která tu na blogu mohla zaznít... Hustodémonsky krutopřísné... Ježiš, jak já nesnášim nový Nightwish... Pustim si Prodigy a budu dělat, že to zase nejsem já.
A víte co? Všichni mi ho vytrubte...

Blue hair

4. prosince 2010 v 18:59 | Barbara Von Gattermayer
Těšim se na vánočku a bramborovej salát... těšim se, až pozítří odjedu do waldmünchenu, vlastně nevim co se tam tentokrát bude dít :D naopak jsem ráda, že vůbec nemusim trávit čas v pondělí ve škole, protože jestli to bude jako v loni (čtvrťácké: básničku, zaplať, nebo tě vodnesem) tak jsem ráda, že budu tam kde budu :D Jsem ráda za svou novou barvu vlasů, po dlouhé době se cítím sama sebou... (naposled to bylo, když jsem měla extra červenou)

eye menší
No dobře přiznávám, chtělo by to ještě trochu léta a hodit si v zimě na hlavu modrou je přecejen trochu zabité, ale řeknu vám jedno, ten sníh co teď je, je nejlepší sníh kterej jsem za celej svůj život zažila, pod nohama praská sníh (jak se ten zvuk nazývá?) na tomhle sněhu se právě nejlíp jezdí. Tenhle sníh je ten nejlepší na snowboard jakej moh bejt! A já kurva ještě nemám permici... A musim si dojet půjčit svůj milovanej snowboard s nápisem pulp fiction. Mám ho tak ráda právě pro ten nápis! :D

Tak se mějte já si jdu dát bramborový knedlíky se zelím a cibulkou (mňam!).

by Jan Stehlík :)

nenávidím se k zbláznění...

3. listopadu 2010 v 11:36 | Barbara Von Gattermayer
Taky děláte to, že si napíšete nejdříve nadpis a potom až píšete článek? A pak zjistíte, že čánek s nadpisem vůbec nesouvisí, ale vás to taky vůbec nezajímá? Ano, právě takhle to dělám já.

Právě mám fialovou barvu na prameni vlasů (celou hlavu, až mě přestane bavit blond) a doufám že chytne, je možné že taky vůbec nechytne... nechám jí tam dokud nedopíšu tenhle článek a pak to půjdu smejt, tak doufám... :)

Včera jsem byla u psychologa a řek mi, že si mám začít dělat co chci (a ano, už mi to říkalo více lidí) a možná proto to ani psycholog nezmění.

Ráda bych si dělala co chci, ale kdyby si každej mohl dělat co chce, asi by jsme se měli všichni dobře. A vlastně taky ne. Spousta lidí by nechodilo do práce, serioví vrahové by vraždili, já bych obletěla svět a umřela bezdětná. A tak by se svět zhroutil. Ale já vím, beru si to moc doslova, jako skoro všechno. Když si začnu dělat, co budu chtít, tak všechno poseru, to vim. Možná se až moc bojim, toho co příjde. A nebo jsem jen možná moc slušná na to, abych to udělala. Jenže mě bude 18! nemyslím tím takovou tu hranici: Svoboda, chlast, můžu se vykašlat na rodiče a tak. Spíš, jak za sebe mam bejt zodpovědná, jak se o sebe mám postarat až vodmaturuju, když mě nikdo nenechá se to naučit? To je fajn, že umim nakoupit a uvařit si oběd. Někam dojet autobusem a teď už i vlakem (vážně jsem měla asi prvních 5 jízd z vlaků hrůzu). Jenže co já můžu. Nic nemůžu. A možná bych opravdu měla, jenže postav se z ničehonic rodičům, a hlavně mámě, kterou máte docela rádi.

Neumim si představit, že bych někomu úmyslně ublížila, nejsem mrcha a možná proto to mám těžší.

Moje duše to má těžší...

Ženy..

31. října 2010 v 19:49 | Barbara Von Gattermayer
Cítím se v beznaději. Ač jsem odhodlaná se učit, nejde to. Dnešek mi opět naboural plány, v týdnu jsme byla tak šťastná, že jsem zapoměla naučit se dvě lekce němčiny denně, ale vydělala jsem si pětikilo hraním monopolů s malou K. Z práva další 5. To bude veselo, nevím vůbec jak to doženu. Ještě že zkouší po kapitolách a ne celej sešit. Narozdíl od našeho inženýra! Ten zkouší všechno od prváku až do konce (ještě že eknu máme až od druháku, ekonomka je na tom hůř). A vlastně je to zbytečný. Máte to v maturitních okruhách. A co tam neni? Nevadí.
Právo mi vadí víc. Nejde mi do hlavy a navíc mě štve, jak si naše učitelka myslí, že všichni nutně musíme maturovat ze ZSV. Jenže já nechci. Nemám na to odmaturovat z věcí jako je občanka a právo, nejsem cvok. Prostě humanitní předměty mi nikdy nešli. Kdybych aspoň vynikala v tý matice. Jenže když už od 6 tý třídy mám učitele, který mi nejsou schopný vysvětlit ani jak se počítá odmocnina...
Takže jsem debil úplně na všechno kromě angličtiny a nauky o nápojích a managementu. Jo ještě teorie cestovního ruchu, jenže to jsou všechno předměty, který znám z praxe a jsou pro mě opáčko.
A z češtiny, ač jsem ji uměla jsem měla za 4 (dekadence) protože jsem si nemohla vzpomenou na impresionalistickou sbírku a správně popsat esej. Bomba.
Nestěžuju si na školu, stěžuju si na sebe, aby jste si nemysleli. Jsem hloupá a neumim si nic spočítat. Fakt mám pocit že všechno poseru. Místo abych se učila, píšu tenhle článek.
Jenže copak já můžu učitelům vysvětlovat, že celej říjen, výkend co výkend skládám dříví, aby bylo v zimě čim topit? Že přijíždim domů každej den v půl 6? Vyčerpaná a zničená? Že po cestě v autobuse se učit nedá?
A že nemůžu najít termosku, abych si udělala černej čaj?!

Jmenuje se jednoduchá

15. října 2010 v 10:35 | Barbara Von Gattermayer
Sedim si v hotelu Tosch před recepcí v naprosto luxusnim křesílku a apartmá za 3500,- na noc. V kuchyni se tu nosí čepičky a v restauraci je vše předem dokonale připraveno. Nádhera.

Ale to jsem ješě nezačala pracovat. Dnešek máme prý volno, že se tu nic neděje, Baruš má jako na všechno spoždění, ujel jí autobus. Myslím že až příjde do recepce a představí se, recepční bude mít dejavu jak ze snu, jmenujem se totiž obě Bára. Je tu strašně moc obrazů, což se mi líbí, několik z nich vypadá, že mají historickou hodnotu, což se mi líbí ještě víc. Nevím do jakého slohu bych tu tu předrecepční halu zařadila, asi by to bylo něco mezi barokem a renesancí. No, nepřeplácané, spíš k renesanci. Ale to je jedno, pak dodám fotky, co myslíte? Už jsem zase došla k tomu, že čumim po lidech a píšu text na notebooku a nemám v něm ani jednu chybu (no dobře možná dvě :) ) Vlastně nemůžu ani čumět do notebooku, protože si to tu musim prohlížet...

Těšim se až uvidim zejtra ten terror na place. No a Barů v kuchini. Yahoo!

Tak se mějte, já se rozhodla, že si jdu hledat fotosoutěže, třeba se v nějaké nějak normálně umístim. Chci se ti m přece živit a tohle je nejjednoduší možnost. Poslat fotku.

EzCombs - spona do vlasů

3. října 2010 v 20:24 | Barbara Von Gattermayer
Já jen, s někým jsem se tu bavila o té nové sponě do vlasů, dva hřebínky spojené gumičkami.
Tak tady je video návod na některé účesy s tím :)

Fuck like a kennedy

3. října 2010 v 9:48 | Barbara Von Gattermayer

Zas budu kecat o tom samym. A víte proč? Protože život je koloběh. Furt to samý dokola, jo!

Poslouchám novej song od my chemical romance, je to stejně živý jako teenagers nebo I'm not okay, no prostě vás to nakopne. To je jediná novinka, která se teď odehrává, vlastně musim jít uklidit, k obědu bude řízek s bramborovym salátem (nevim co mám radši, jestli ten salát, nebo ten pocitronovanej řízek, vlastně mám asi radši ten citron, co do toho řízku rvu, ale to je jedno), a pak? asi zkusim vyrobit nějaký přiblblý korále, snad se budou líp prodávat. Náramky totiž nenosí už vůbec nikdo...

Na, na, nana, fuck like a kennedy, na, na, nana...

ještě že jsem byla včera nakupovat, to mi dělá radost, jojo, to jo... ale tak nějak jsem zjistila, že toho mám tenhle tejden dost na učení a pořád nemám ty blbý kalhoty, protože mám tlustý lejtka po mámě, do betonovýho sloupku! nebyly mi ani 40tky! sakra a to jsem před měsícem kupovala 36tky, ale to jsem byla vychrtlá, to se nepočítá. Řekněme spíš tomu nerozumim, protože jsem přibrala na břiše, ale nevejdu se tam kvůli lejtkům. U pasu mám totiž dobrejch 10cm místo, v těch kalhotách.
A to byly tak krásný! Šedý, prošívaný, ošklivý, hodně ošklivý, jak dělnický, ale mě se líbili. Teď budu schánět v čechách, achjo, musim do Tesca, chce to asi zas něco od F&F. A s mamkou jsme se schodli, že to F&F je lepší (to vždycky bylo) a pomalu levnější, než ten hloupej kik (i když občaaas... mít ty kožený džíny v mí velikosti tak si je koupim...) o takku nemluvim, to je drahý na stejný úrovni jako kik, občas mám pocit, že tam maj stejný zboží.
Stejně nejlepší jsou sekáče. A tak budu zejtra běhat po strakonicích po vietnamcích, a pozejtří po písku a když neseženu, tak nemám kalhoty, protože do těch svejch 15ti kalhot se nevejdu.
A došla jsem k rozhodnutí, že začnu běhat. Jen nevim jak, aby to táta neviděl, protože by ze mě měl akorát prdel, jako jestli sem se zbláznila, co se mi stalo a tak. A to mě pak odrovná od jakýhokoli výkonu.

Horší je, že já běhat nesmim...

Roztřásla jsem se zimou...

1. října 2010 v 20:12 | Barbara Von Gattermayer
Poslouchám Exillii a mám pocit, že zas budu kecat to, o čem mluvím neustále. Třeba ne. Zejtra jedu do německa, snad si koupím nové kalhoty nebo aspoň svetr. Jsem absolutně bez oblečení, přemýšlím o opravě šicího stroje, abych pravdu řekla, zjistila jsem že něco si ušít je tisícekrát levnější a lepší (protože každý nový kousek můžu mít hned doma, za pár kaček a trochu práce).

Naučim se šít a hotovo!

A třeba konečně došiju ten korzet.

Tvůj duch se náhle octne sám,
vzdán krypty šerým myšlenkám,
jediný z lidí nevyslídí,
tajemství, které čas tvůj řídí.
E. A. Poe - Duše Mrtvých

Proč jsem začla číst poezii? Sakra moje hlava zešílela, asi. Ne spíš to bude tím, že můj mozek poznal slovo dekadence a prokleté básníky. Pořád v knihovně nemají Květy zla a to mě začíná ničit, tak jsem si půjčila alespoň Poea sbírku Sen ve snu a sbírku Hvězdné noci od dvou Bulharských básníků.

Nemám co říct, pánové...

Vlastně bych mohla tenhle článek z hecu smazat...




Vyndali mi stehy, cítím se o dost lépe.

Mí stálí čtenáři i jiní příchozí

30. září 2010 v 21:19 | Barbara Von Gattermayer
Nedávno jsem se vás ptala, kdo je mým pravidelným čtenářem. Takže v záhlaví máte výsledek toho, proč jsem to dělala. Vlastně jsem to udělala obráceně. Většina lidí má napsáno: Čtu (což jsem nakonec po delším uvažování udělala také), ale já udělala: Čtou mě.

A proč? Jen tak? Protože já často prohledávám blogy, které mě zaujmou, jestli náhodou nemaj links a v nich své oblíbené, co pravidelně čtou a zaujali je. Dostanu se tak často na další blog, který je tomu předešlému podobný, nebo má mnoho společného, jak s blogerem, tak s blogem.

To samé ale platí i naopak, nebo ne? Ti co čtou mě musí se mnou mít něco společného, nebo je na mě něco zaujalo. Často je to oboustranné.
A pak, vy co tu jste, když mě uděláte odkaz někde u vás, vadit mi to rozhodně nebude! :)

(mimochodem u několika lidí jsem si nebyla jistá, asi 2-3, jestli jsou mými stálími čtenáři, protože jsem si je nepamatovala a ani jejich blog, ale neznamenalo to, že můj blog nečtou - prostě jen nekomentují - a proto tam jsou také)

By Some Miracle

20. září 2010 v 21:16 | Barbara Von Gattermayer
Nesnášim výraz svojí ubrečený tváře... Nesnášim výraz mé tváře. Miluju jen svůj úsměv, ten neironickej, ten pravej. A ten je tak jednou, možná dvakrát, za půl roku. Miluju ho proto, že vyjadřuje veškeré mé šteští. Není to smích ze srandy. Je to smích z radosti, ze štěstí, z lásky... Jen jednou za čas..

A víte čeho se nejvíc bojim? Že o ten úsměv příjdu, že o něj příjdu s tím, co miluju. Jen jedna velká metafora, nic víc než to.
Paramore - The only exception
Vlastně mám pocit, že jsem musela někoho zabít, abych takhle trpěla. Komu jsem kdy tolik ublížila, abych já musela trpět. Co je spravedlnost? Mám dojem že je vážně slepá... A co bůh? Máma jednou řekla, že bůh nemůže existovat, už jenom proto, když vidí, jak si kočka hraje s myší, místo aby ji zabila.
Můj problém je, že se nebojim teď, ale až potom. Že si řeknu, já ten bungee skočim, a pak vylezu, skočim a až pak dostanu strach. Až když už jsem zase pevně na zemi. Když mi dojde, co všechno se mohlo stát. Co nemuselo být...

Nepřemejšlím o tom, co by mohlo být. Přemýšlím o tom, co se stalo. Neznám budoucnost a moc mě bolí minulost, i když jsem jí uzavřela a moc si jí nepamatuju. A tu co si pamatuju, o té nemluvím. Mluvit nebudu a nechci. Je to za mnou a pryč. Už nikdy nebude. To je jediné co vím...
možná...
Prudká změna tématu je vhodná pomoc při snaze zamluvit téma předchozí...

V neděli odjíždím do Polska. Náramně se tam těším (já se těším? a náramně?)... Osvětim, Krakow a tak. Pak možná, asi budu mít dva potkany (řekněme potkanice), a ten týden nato bude galavečer Naturvision, na který jdu s Ním a jsem tam pozvaná jako členka fotokurzu (ale o tom už jsem asi něco brblala). Takže nabytý týden...

AVE
(Pořád nezapomínám, protože ve 12ti sem prý řekla,
že něco vyznávat musim, ale bůh mě s*e,
tak vyznávám satana! AVE já...)


PS: Pusťte si tohle video... Jeho název (a název písničky) zní: Nějakým zázrakem... Až když jsem si jeho nadpis přeložila, pochopila jsem jeho podstatu...

In This Shirt...

16. září 2010 v 21:14 | Barbara Von Gattermayer
Dneska jenom 55 lidí? To je hrůza! Já chci 100 :D víte co jsem zjistila? Že na každej článek se chytí tak 20-30lidí, takže musim denně udat 4 články s hodně dobrym titulkem, protože na blbej titulek se nechytí ani hladová ryba.
Pak taky visim na stálejch čtenářích. Kdo je můj stálej čtenář? ozvěte se prosím :)
Vlastně vůbec nevím o čem mám psát, nějak jsem se spisovatelsky zasekla. Zejtra mám praxi, vůbec se mi tam nechce. Odpoledne mám jet s mámou do Budějek (už zase! :D), snad seženu ještě nějaký drátky na naušnice a prstýnky. Mám vymyšlenejch pár témat, na který napíšu článek. Vymejšlim je ve škole o hodinách. Asi se hodně nudim, řekla bych...
Víte, musím sem dát jedno video. Dost mě dostalo. Je hodně poetické. Vážně moc.
A pak mám ještě jedno... Má strašně pocitů v sobě, je strašně silný, ty metafory, pokud ho chápete, musíte zůstat oněmnělí s otevřenými ústy nad tou krásou a sílou.


To druhý.. taky z něj máte tak silnej pocit?

Láska je touha po lásce...

14. září 2010 v 20:39 | Barbara Von Gattermayer
Nadpis je jen ilustrativní, nevyjadřuje nic, nesouvisí s textem... Prostě se mi jen tahle myšlenka líbí...

Možná by to chtělo nějakej novej článek, já vlastně ani nevim. Možná nemám potřebu se vztekat nad dneškem a proto vám to popíšu.

Vlastně hned ráno bylo strašně supr, fajn a oukej, počalo to tím, že jsem si vzala zrcadlo a nechala doma baterku. To mě umí nas*at nejvíc, hlavně když na něj musim dávat bacha, a ještě ho tahat, když s nim nemůžu fotit. Bombička. Pokračovalo to a pokračovalo... a skončilo? Ne, ještě myslím, že to nemusí skončit, ještě jsem nešla spát. A ani spánek neni jistej.

Vůbec nic nechápu, tak nějak netušim, co mám vlastně dělat. Nejdřív bych měla něco dělat sama se sebou, ale vysvětlujte okolí, že na to potřebujete čas. A jelikož vám vaše okolí nedá čas, na sebe samotnou, pak to celé nevypadá moc dobře.

Což mi připomíná, že mě zejtra čeká kadeřnice. Mám potřebu nechat se ostříhat a změnit barvu. Mám chuť to vykecat, ale zkuste hádat, zejtra (možná pozejtří) vám to povim, s novýma fotkama a make-upem (videem).

Můj blog na blogspotu tak trochu chátrá řekla bych. Mám tam jen jeden článek. Jsem líná tam házet ty fotky. Panebože! Už sem tak líná, že to nemám chuť dát ani na deviantart....

Asi jsem toho řekla až moc. Tak se loučim, papa...

A z cizích veršů, pak skládám věty

12. září 2010 v 8:22 | Barbara Von Gattermayer
Jsem moc líná na to abych šla dělat raní fotky, i když by byly nádherné, počkám si za pár týdnů, slunce bude vstávat déle, tak já nebudu muset tak brzo. Snad odpoledne překecám sousedojc holku k nějakému fotícímu úkonu, abych konečně vyzkoušela ten objektiv na někoho jiného, než mého miláčka nebo ulice českých budějovic.
Miluju být sama sebou, ve středu bude překvápko, budu celá nová. Teda jako nová. No taky se jdu ten den ráno objednat na vyříznutí pihy na zádech, co se mi během jednoho roku z 0.3mm zvětšila na 10mm minimálně, což není normální, navíc mi jedna její čášt (která neroste v kůži ale mimo ní) začala odumírat po tom, co jsem si jí ve spánku natrhla. Takže chodím neustále s náplastí na zádech aby se mi to nestalo znovu. Horší je, že na kožním se mi na to skoro vůbec nekoukla, takže mám strach aby to nebyl nějakej blbej melanom, protože by to nebylo moc fajn (a to že mi po kouskách odpadává taky neni fajn, připadám si jak malomocná).
Zpět od nechuťáren k dennímu životu. Vlastně back to past. Ve čtvrtek jsem se sbalila a jela k miláčkovi (v pátek mám ve škole volno, nejsem žádný hákující zvieratko), v sobotu jsme navštívili Budějice. Byla jsem osobně ráda, že i po těch téměř 12 letech co jsem tam bydlela (a pak i pravidelně jezdila) se tam vyznám, jen jsem měla problém u autobusáku a vlakáče najít městskou která vede k nemocnici. Z nemocnice už sme šli pěšky zase zpět na vlakáč a měli jsme to akorát domů. Vlastně sem ráda, protože jsem sehnala stříbrnej drátek a hafec korálků, takže můžu pokračovat v naušničkování. Vlastně už jsem jedny vyrobila. Po návratu z budějic, sme si užili krásnej večer, On si koupil doutník, mě koupil třešňové cigarello, ještě sklenku sangrie (kdyby mě z ní nebolel předchozí večer žaludek, achjo) a k večeři asi kari? :D
Včera když jsem jela odpoledne domů, hajzlbába na nádru zase spala v hospodském stolním polehu, v bille měli litrovou pepsi za 12Kč, takže byla levnější než malá lahev, pomalu levnější než plechovka a cesta domů byla příjemně strávená s bývalým spolužákem, který se za ty dva roky umoudřil a poslouchá metal - nu-metal :D

IMG_4361
Náměstí jak z fotky na pohlednici. Achjo. Ukázkové fotky nemám ráda :D
IMG_4382
IMG_4336
IMG_4347
IMG_4340
Skrz budějice projížděly veteráni, nejspíš nějaký závod.

Bude videomake-up. Chcete?

Zmáčkni RESET

7. září 2010 v 21:27 | Barbara Von Gattermayer

Nemám pocit, že někým jsem. Možná proto někým chci být.

Vlastně mám takovou touhu něco dokázat. Naše tělocvikářka na základce nikdy nebyla schopná
jápochopit, že nemám touhu být lepší než ostatní, něco dokázat, nebo tak. Tenkrát to bylo, že furt chtěla, abych jí běhala štafetu. Ale mě vlastně vůbec nezajímalo, že mám běžet nějakou štafetu. Vlastně jsem jí běžet nechtěla, prostě jsem nechtěla dostat nějakou přiblou fidorku. Ale to ona nechápala. Ona si prostě myslela, že to chcem. Ne, vážně jsem to nechtěla. Bylo pár holek co se mohly zbláznit, aby měli zlatou fidorku a aby mohli běžet za mamkou: "Hele co mám!"
A tak jsem začala schválně běhat pomalejc, sice se mi zhoršila kondička a už jsem nikdy neuběhla kolečko (blbejch 400m neuběhnu), ale nemusela jsem na štafetu. Byla jsem podle ní prostě lempl.

Že člověk má bejt všestranej. Jenže já mám jen umělecké nadání, možná trochu inteligence, a malinko rozumu (kdo je zamilovaný a zároveň rozumný?). No a tak mi dala trojku z chemie, protože jsme se nesnášeli (ač jsem měla z chemie samé 1, a byla jediná ze třídy, kdo chápal každej vzoreček a ještě se z toho z fleku nechal druhou hodinu vyzkoušet).

Ale teď, poslední dobou, mám touhu někým být. Už nejsem dítě, začalo mi docházet, jaký je to na nic, bejt bez peněz, žít pod průměrem. Mám ráda, když si můžu koupit co chci. Spíš... Co potřebuju. Víte, myslím, že nakupujeme, protože si potřebujeme udělat radost. Jako chlapovi udělá radost projet se v luxusním sporťáku (a neříkám, že ženě ne!), tak ženě dělá radost nakupování. A radost je důležitá. Ale teď se bavím i o jiných věcech. Ke splnění snů potřebujeme peníze. I jen hloupé cestování, kde není žádná materiální koupě, stojí peníze. A hodně peněz, jenže zážitky jsou tak krásné...

Zpět k hlavnímu tématu mého dnešního článku s nicneříkajícím nadpisem. Prostě jsem exhibicionistka (ještě né tolik, ale vim že to příjde :D) a chci být jiná. Možná chci být lepší, neobyčejná. Nechci o sobě říkat: JÁ jsem TA fotografka, nebo Já jsem Ta umělkyně. Ne, nechci být namyšlená. Chci fotit proto, abych obohacovala všechny okolo sebe, svýma fotkama, nebo obrazy, nebo něčím, co lidi bude bavit (myslím na oko).

Mám mnoho přání, ale skoro žádná se nesplní, pokud nepůjdu tvrději za svým cílem. Možná budu muset být trochu egoističtější než jsem byla do teď, každopádně jen proto, abych nezmizela ve stádu.

Radši jedna černá ovce z deseti, než jedna z tisíců bílých.

Ten mrtvej motýl...

5. září 2010 v 11:48 | Barbara Von Gattermayer
...cejtim se tak trošku nenáviděná.

Jako vlastně kdybych byla nikým. Asi si odpoledne udělám chvilku a vyčistim klávesnici a větráky v notebooku. Začíná mi to vynechávat nějaký písmenka a je to takový nějaký hlučný.
lesbian pride

Dneska večer snad bude rozhovor s Karlem Jechem, tak dozítra by měl být hotový. Všimli jste si toho trapného tématu týdne? Achjo... Co nás čeká ten další? Začínám přemýšlet, že na téma týdně nebudu psát, ale malovat. To totiž nedělá každý. Ale oni jsou to témata stejně na nic, tak to nevadí, když se na to vykašlu. Člověk se na to vlastně těšil, ale když zjistíte, že to jde trochu jiným směrem, než by mělo, je to k ničemu.

Nedávno jsem viděla Hannibala, vážně jsem nepotřebovala, aby mu vypadly střeva na ulici, ale tak co, byly i horší věci, třeba jako Albert Fish, že? (znáte ho? přečtěte si o něm něco, ať je vám zle) Je mi z těch kanibalů vážně zle.

O poznání hůř je na tom ale moje kytara, na kterou padá prach. Fuj. Ale nejhůř je na tom ten mrtvej motýl, co jsem si ho schovala do květináče, protože si ho chci vyfotit. Konečně detail motýla!

Vlastně jsem nikdy nepochopila, proč microskopy jsou černobílý? (vím, že jsou i barevný) Víte vzpomněla jsem si na to, protože jsem jednou našla křídlo motýla a neustále jsem ho pod ním pozorovala. Bylo to velice zajímavé. Ale těžko říct, jestli by mě to zajímalo i dneska, to víte, vždy jsem chtěla být patoložka. (achjo, ten smrad mě odradil) Asi skončím, protože mám hlavu tak přecpanou blbostma, že bych měla jít vymyslet nějaký článek do rubriky fenomén.

A kdo ví, třeba natočim nějaký video...

Automatické ukládání zapnuto

4. září 2010 v 14:16 | Barbara Von Gattermayer
V hlavě mi zní Fancy Pants od Gagy, víte, já takovýhle věci fakt neposlouchám, ale jsou věci na
lamp
kterých ujedu. A tohle je vážně velkej úlet! Přemýšlím, jakou úchylárnu vyfotim, ale ve foťáku chybí baterky, takže to musí počkat. Vlastně vám sem nemůžu dát to, jak jsem včera zase poničila skicák, a dneska to chci udělat znova (sadistko!). Ani nevím, jestli ořežu tužku, nebo jestli namočím štětec, ale chci nějakou úchylárnu, nebo něco nahýho. Chtěla bych taky vyfotit doplňující fotku k poslednímu článku a vlastně nevim jak to udělám, aby to vypadalo tak jak má.
Víte co je na mě zvláštní? Na fotkách bych chtěla mít přirozenost, takový ty lehký, svěží fotky v přírodě, a na papíře zas naopak. Úchylnosti, fetiš, nahotu, černej těžkej vzduch a smutný oči. Zajímavé.
Zas ta Gaga.... Budu za chvíli jak kachna gaga-ga-gaga-gaga-ga-ga... Hahahaha-haha-...Ehm, omluvte umělcovo nepřesné vyjádření. Věděli jste, že umělci trpí depresemi více než ostatní lidé? Jsou více vnímaví a citliví. Víte, kdy mě by bylo dobře? Kdybych byla mrcha. Ano namyšlená, bezcitná mrcha. To by mi pak bylo fajn. Ale už bych taky nebyla umělec. Jo.
Pak mě ještě trápí jedna věc. Můj bratr si koupil hoperskou čepici. Takovej ten parapet aby jim v zimě nesněžilo do očí a v létě se co nejméně potila hlava (Im Ironic, sorry baby). Přesně tuhle zhovadilost si koupil. Achjo, kdybych ho mohla oblíct podle sebe, jenže na to je, řekněme moc malej.
Už abych měla nabitý baterky, protože vás tu nutim číst mí obsesní žvásty o Lady Gaga, a to neni moc dobrý.
Vlastně mě to strašně štve.

Něco na tom bude...

22. srpna 2010 v 22:19 | Barbara Von Gattermayer
Tak mi doktoři pustili žilou,
infekce nátlaku ustoupila,
pak opustím taky svou milou,
zemi čo zabudla, že mala Kryla.

motýl
Hodně jsem si v poslední době oblíbila Tomáše Kluse (asi jste si všimli). Nejsem jeho uječená faninka, vidím ho trochu jinak. Je asi hodně inteligentní, když vidím co dokáže. Co mě se na něm ale líbí nejvíc, jsou jeho Krylovky. Ano, alespoň někdo si po tak dlouhé době na Kryla vzpomněl. Posledně, co já vím to byl Landa, který přezpíval jeho písně.

Klus zpívá o tom, že jsme bezejmená generace, nemůžu nesouhlasit. Že pecen chleba vymněníme za PéCé. Že nápisy na zdi hyzdí pěticípé hvězdy a nezapomíná ani na Kurta: že někde ve mně se snažíš nadechnout, raději shořet, než vyhasnout. Také zpívá o válce, kde nedospělá ruka, drží samostříly a nezapomněl ani na Salome.

Myslíte, že jsme bezejmená generace? Že jsme generace, co radši počítač než kus chleba? Jsme generace co zapomněla na Kryla? Kdo teda jsme?

Večeře

16. srpna 2010 v 20:52 | Barbara Von Gattermayer
Studuju hotelovou školu. Už jen to, mě nutí udělat si občas i z jídla radost. Mám stašně ráda hezkej uhlazenej kopeček pěny na kapučínu, nebo hezky udělanej dezert. Takže jsem si ho večer udělala. A byl tak rychlej, že by jste tomu nevěřili.

borůvky
V hlavní roli borůvky, ve vedlejší roli domácí šlehačka a ostružiny ze zahrádky :)
 
 

Reklama