Jak jsem se zbavila depresí

9. října 2013 v 15:51 | Bonnie Galactic |  Deník
Deprese. Kdo zná můj blog a tak trochu i mě, tak ví, čím jsem si procházela. Píšu ho do roku 2006, což je úctyhodnejch 7 let. Jestli ten článek skončí tak jak jsem si představovala, nebo se vyvine v nějakou nesmyslnou blbost, na to příjdete sami. Každopádně lituju, těch několika let mýho krátkýho života, který jsem promarnila. Který jsem ztrácela čas ježedním do školy a brečením pod peřinou.

Před 7 lety mi bylo třináct a když si přečtete mých prvních pět postů, bude vám ze mě zle. Puberťačka, už tenkrát s počínajícíma depresema, pocitem, že život stojí za prd, ímo. A to jsem vlastně ani netušila, co to život je. Spolužáci mě nenáviděli, já nenáviděla je. Byla jsem ta poslední v týmu na tělocviku (vlastně ne, byla jsem předposlední, za mnou byla ta tlustá holka, kterou při vybice trefil každej), vždycky poslední ve frontě na oběd a sama u stolu. Přesto jsem se klukům docela líbila, nebyla jsem úplně ošklivá, blondýnka a narostly mi brzo prsa, nenechala jsem se ohrabávat (díky čemuž jsem byla píča, čůza a šlapka, whatever), takže jsem pro ně byla velká neznámá.

Byla jsem ta z vedlejší vesnice. Do školy jsem dojížděla a bože! My měli domácí zvířata, hrůza co? A takhle nějak to začalo. O jednom ubrečeným silvestrovským večeru jsem založila tenhle blog a těšila se na střední až vypadnu od těch všech idiotů. Navíc mě nikdo nebránil, protože jsem za to mohla já, že jsem se s nima nechtěla bavit (bavit? Ovšem, nechat se za svetr vláčet po chodbě, zamykat na klučičích záchodech nebo chodit domů promrzlá až na kost protože mě hodinu drželi pod sněhem a autobus jel až za další dvě, to je sranda!). A učitelé je podporovali. A tak jsem chtěla jít na školu co nejdál. Abych tu vesnici už nikdy nemusela vidět. Nakonec jsem skončila jen o pár kilometrů dál na hotelovce, což asi taky někteří víte. Novej začátek. Ne, nebudu vás klamat. Jestli si myslíte, že tim, že změníte lidi, kterýma se obklopujete, školu, místo i třeba jídlo, kulturu... Nikdy nezačne nic znova.


Euroškola. Placená "prestižní" škola. Hovno. 30 pipin narolovanejch v jedný třídě. Zvláštní je, že jsem člověk, kterej nikoho neodsuzuje, dokud ho nepozná. Nikdy. A pokud někoho fakt nenávidim, tak to většinou trvá dost dlouho, než se k takovýmu vztahu dopracuju. Nakonec jsem se dokázala bavit se všema, dokonce si mě vybrali jako zástupce třídy. BLBOST! Za všechno jsem pak mohla já. JÁ! Učitelé po mě chtěli, abych chodila donášet na spolužáky, já nikdy nic neřekla, ale myslíte že vám to věřej? Odpověď znáte.
Prvák byl krutej už jen kvůli učení. Nějak jsem si nemohla zvyknout na nárazový testy z látky, která má 20A4. Pak přišla mononukleóza a já prvák dodělávala prakticky z nemocnice. Poznala jsem Honzu, několik měsíců jsem trpěla nespavostí. Což vám při depresích vážně pomáhá. Přišly fakt brutální noční můry. Nikdo mi nevěřil, protože jsem se na lidi usmívala jako sluníčko, nechtěla jsem aby se mě všichni ptali: "Co ti je?!". Druhák byl suprovej. Nejhorší známka trojka, rodiče byli nadšený, jenže já ne. To zářící sluníčko se začalo nasírat už i na lidi na ulici. Bylo mi to jedno. Co jsem ještě víc nenáviděla bylo to, že jsem musela vstávat po pátej, abych byla v 8 ve škole a když jsme končili po půl třetí, přijížděla jsem v 6. A to už toho vyřízenej člověk moc nestíhá. Život žádnej. Škola-Domov-Škola-Domov-Škola.... Ve třeťáku jsem se začala hroutit. Takovým způsobem, že jsem celý dny prospala a když ne, tak jsem je prořvala. V pololetí pětka z ekonomie, učitel mě nenáviděl, prej se flákám a neučím. Mám na víc. Na co? Pro mě nic nefungovalo, nic mě nezajímalo a neexistovalo. Můj život byl nuda, nebyl to život. A já mám chtít víc? Ironie je, že ekonomii docela rozumím a docela mě i baví, jenže já měla na víc. No nic. Doma zle, hlavně po tom co mi to ve druháku tak šlo. Takže ještě větší depky. (Pozn.: Snaha tohoto učitele donutit mě k lepším výsledkům dosáhla toho, že: Mě nevzali na vejšku, dneska se všude bere průměrem; je mi na zvracení kdykoliv jsem z čehokoliv nervozní a ve stresu; měla jsem pocit, že jsem úplnej debil; přibrala jsem během dvou měsíců 20 kilo) Psycholog. Psychiatr. Terapeut (tímto bych chtěla upozornit na neuvěřitelného muže pana Kočku, který je nejlepším psychoterapeutem, kterého jsem kdy potkala, k nalezení v Písku a myslím i Plzni). Nic nepomáhalo. Po lécích mi bylo ještě hůř, navíc jsem člověk, kterej těmhle sračkám nevěří, takže nezabíraly, a s nikym se mi o tom nechtělo mluvit. Ze všeho mi bylo tak mizerně, že jsem dostala N z češtiny a prázdniny taky nebyly prázdniny.

Už jsem si myslela, že to nikdy neskončí. Že to nevydržím, pokaždý jsem měla pocit, že už se nezvednu. Že mi praskne hrudník, srdce, omdlím, nemůžu dýchat. Takovej tlak na tělo to je. Moje deprese pokročili v šílenou agresi a nebo stav absolutního útlumu. Vydržela jsem hodiny sedět/ležet a čumět do zdi a můj mozek měl tmu. Neexistoval svět, ve kterým by tohle nebylo.

A najednou, jsem rok a půl pryč ze střední. Jsem šťastná jako blecha na průmce, jsem ITčka, žiju se svým přítelem v krásným bytě, mám tu nejlepší kamarádku na světě, a žiju svůj americkej sen. A jako mi na střední nechyběla základka, tak mi na vejšce nechybí střední. A je to dva roky, co jsem si řekla:

"Né, nebudu se honit za štěstím, nebudu ta chudinka, co si nevěří, teď to prostě končí a Já budu Já, budu žít jak chci a nikdo mi nebude bránit."
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 sarush ef | Web | 9. října 2013 v 16:06 | Reagovat

Jo, taky si teď se školou připadám podobně, i když to není zdaleka tak hrozné, jak jsi to měla ty. Jsi dobrá, že ses z toho dokázala vyhrabat.

2 Houp | Web | 9. října 2013 v 16:16 | Reagovat

Tohle by si měli přečíst všichni, nejen ti co si prochází tím stejným nebo podobným, aby našli naději a sílu, ale také ti, kteří stojí na té opačné straně, aby pochopili, jak se takoví lidé cítí. :)) Já sama bych řekla, že nepatřím ani do jedné skupiny, jsem typ co si zřejmě jede svou vlastní trať a nemám potřebu se posmívat, postrkávat a jakkoliv útočit na jiné lidi. Někdy je to cesta osamělá, v poslední době tak nějak stále víc, ale to už je zas jiné téma... :D Nebudu zdržovat. Každopádně je inspirující přečíst si, že někdo našel své momentální štěstí, které pevně vydrží dál. :))

3 Bonnie Galactic | Web | 9. října 2013 v 16:52 | Reagovat

[2]: Momentální? To snad ne! :D
Ale díky moc :)

4 Ash23655 | Web | 19. října 2013 v 20:29 | Reagovat

Ty jsi borec...
Tleskám.....
Obdivuji tě jenom kvůli tomu, že ses z toho vyhrabala :)
Hodně štěstí

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama