Prosinec 2009

Takže můj blog má narozeniny!

31. prosince 2009 v 23:44 | Abigail Rauko |  Deník
Takže první článek byl 31.12.2006 v 23:44 - zveřejnění tohohle článku je 31.12.2006 v 23:44...

Asi jsem se tenkrát hodně nudila, že jsem před půlnocí založila blog, protože to by mě fak jinak nenapadlo... Ale mám ho ráda... To co se říkává na konec roku, taková ta rekapitulace změn, tak ta už tu byla o článek níž, nemám tudíž co psát... A tak vám přeju hezkej Novej rok, a užijte si to...

Bye Bye, vaše Rauko :) :D

Night surgery...

25. prosince 2009 v 23:42 | Abigail Rauko |  Deník
Nesnášim tyhle depresivní stavy, nenávidim je! Když mám depresi z něčeho, z něčeho co se stalo, z něčeho co mi něco špatného připomnělo, je to tisíckrát lepší, než tyhle deprese bez důvodu. Prostě najednou kaBoom... A je nic.
Deprese který sou zapříčiněný nějakou událostí, jsou dobrý v tom, že o nich můžu mluvit, můžu se z nich vykecat... Vim proč jsou, a někdo mi snad může i poradit.
Ale tyhle, který nevim odkud jsou? (Asi někde z mý zblý hlavy.) Co s nima mám dělat? Můžu je jedině přejít, zaspat,... Nejhorší je, že teď nemůžu ani spát. Takže už ani zaspat nejdou! A kdy to přejde? Sakra já nevim... Co se děje? Nic... Nebo něco jo.. a co? To sama nevim... Kdybych to věděla, řeknu ti to! Teď je to sobecký, ale udělala bych to kvůli sobě, protože poslední dobou vážně nevim co mám dělat...

Proč jsem se sakra odsunula říkat ti některý věci až tady na blogu, když spíš, aby sis je nemoh přečíst hned...

Jdu se pokusit usnout... Ale nevim co mám dělat...

Last Year?

25. prosince 2009 v 17:49 | Abigail Rauko |  Deník
Taky s koncem roku přemýšlíte nad tím, co se za poslední rok událo? Co se změnilo? Změnili jste se vy? a jak moc to změnilo váš život.

U mě se toho změnilo hrozně moc. Nechci to tu rozebírat, ale tak na okraj, změnila jsem 2x vztah (fuj, jen za těch 365 dní?) ale za toho co jsem našla teď, co si našel mě, co si mě umí vážit, nemůžu neděkovat...

Nejvíc se změnil můj duševní stav. Bohužel nejde o moje deprese, ty se sice trochu zmírnily (díky posledním dvoum měsícům), ale asi už nikdy neodezní. Nevím jestli se s tím mám smířit, nebo zkusit ještě něco udělat... Každopádně se změnilo i to, v co a čemu věřím. To tu rozebírat nebudu, někdo věří v Boha, někdo je Ateista a někdo... Někdo věří jiným bohům jako já. Jeden známej mi říkal, že si svoje schopnosti a víry dělí na levely... Těch úrovní je nekonečno a já bych řekla že sem tak ve třetím. Poznání, pochopení, a teď práce...

Co se týče hudby, tak sem nechutně vyměkla... Sice dneska míchám Krucipüsky s XIII. stoletím a Moonspell, jindy poslouchám převážně indie rock a ska. Jo asi sem fakt vyměkla, dřív bych si to neposlechla, ale to sou ty vztahy :D

Byla jsem na několika fesťákách a na několika koncíkách. Asi 4x na vypsaný fixe, 4x na tleskačích, Divokýho Billa jsem přestala počítat. Některý jsou nezapomenutelný. Těšim se na příští sezonu. :)

Řekla bych, že sem trochu dostala rozum (:D) ale stejně jsem pořád infantilní. Jen prostě vidim spoustu věcí jinak, a řekla bych že líp, snažim se pochopit. Snažim se žít. Začít žít.
Nejsem pověrčivá, ale vadí mi blikající světla, jo taky vidím hodně detailů. Některý to blikající světlo totiž nevidí, je to hodně vysoká frekvence, ale dá se to natrénovat. Taky mi přestala vadit tma, takže už můžu vydržet aspoň v noci (vadí mi totiž i světlo :D) a nesnášim když škrábe kočka na okení tabulky drápkama.

Zhoršilo se mi soustředění a mám špatnej slovosled, občas něco jako Mácha, jestli víte. Občas mám takový fajnový výpadky, kdy si při vaření ve škole čtu recept a vůbec mu nerozumim. Prostě nevim co tam je, protože si nepamatuju předešlý slovo. Pak je nejhorší vysvětlovat někomu, proč vám to musí přečíst a vysvětlit, co máte dělat. Ale už je to zas lepší (opět nevim co to tu kecám)...

Začla jsem mít noční můry... O válce, ne.. o válkách... Vypadá to spíš jako první světová, nebo něco takovýho, ale občas je tam i druhá světová, když spim, je to jako střílečka, ale hrozná, hnusná, protože cítíš jak už nemůžeš dejchat, jak je všude prach a hnusno, krev, tvůj pot, těžká zbraň v ruce. A když neni zbraň, tak toho kdo po tobě jde musíš UMLÁTIT vlastníma rukama (věřte mi, opravdu cítíš jak se toho druhýho dotkneš), aby si sám přežil. Radši bych v tom snu umřela, ale to zatím ovlivnit neumím, jako kdyby si ze mě někdo udělal hračku.
No a ke konci roku, jsem dostala šanci. Dostala jsem šanci do budoucna. Třeba jednou budu fotit opravdu dobře. Nepotřebuju být známá. Potřebuju abych obohatila svět. Trochu ho, budeme tomu říkat, oživila. To co zabírá většinu mýho dne, je prohlížení fotek a různejch uměleckejch děl. A opravdu mě to baví...

Možná sem tenhle článek měla psát až na silvestra v noci, možná na novej rok, ale já mám chuť teď. A když mám na něco chuť tak to udělám, protože systém je na nic.

Ještě mám otázku. Máte příklad, ve kterým nemůžete dělit 0. Já se přesto zeptám, co by se stalo, kdybych dělila 0. Co by jste mi odpověděli?
Učitel na matematiku mi řek, že tou 0 dělit nemůžu. Já mu řekla, že vím, že s ní dělit nemůžu, ale co by se stalo kdybych tak udělala. Řek mi, že s ní prostě dělit nemůžu.
Tak teda jedna věta z Wanted (opravdu dobrej film), není přesná: Když ti někdo řekne, že kulka letí rovně, budeš si to myslet. Ale když já ti ukážu, že tomu tak není, co uděláš?


Hodně velká změť myšlenek, ale tak snad jí někdo pochopí, snad mi k tomu někdo řekne :)

I když vánoce moc nemusim - všem...

24. prosince 2009 v 15:02 | Abigail Rauko |  Fotografie
Přeju šťastný a veselý, a od rozdání dárků snad i klidný :)

a

Šťastnej novej rok :)
http://fc06.deviantart.net/fs71/f/2009/358/1/3/happy_chrismass_and_new_year_by_missHaslerka.jpg

Chladná rána podzimního večera

20. prosince 2009 v 21:38 | Abigail Rauko |  Deník
Poslední dny jsou nějaký divný... no spíš poslední měsíc je nějakej depresivní.. prostě celej prosinec je blbej... Nemám ráda vánoce, nemám ráda prosinec... Scorpions - Wind of change No... takže back... Asi vážně trpim depresema (ne jen takovejma stavama občasnýho smutku, protože se mi něco nepovedlo, stalo, nebo protože se mi zrovna nechce dělat co musim). Štve mě to o to víc, že nevim proč deprese mám... prostě zničeho nic příjde Boom... Takovej BANG kterej odstartuje nechuť ke všemu... Po přečtení (po 1000cé) článků o depresích, jsem došla k názoru, že moje nesoustředivost a zapomětlivost souvisej s tim, což mě moc netěší, protože to je další věc která mi říká: tak s tim *** něco dělej...

A já nevim co...

Taky je možný že netrpim jen depresema ale maniodepresivitou, z čehož mám hrůzu ještě větší... nálada mi kolísá, že nechápu jak je to možný, a neni to jen dnes, nebo poslední týden... prostě už dlouho, ale co to tu řešim, asi se jen potřebuju vykecat..

Hi guys...


Zima je krásná dokuď v ní nejsme nazí...

18. prosince 2009 v 21:16 | Abigail Rauko |  Deník
Ještě jednu větu k času: Čas je totiž ten co nás okrádá.... o čas... Teď jsem to řekla jedné osobě, a zní to pěkně, ale proč tu opět jsem...

Nějak si neuvědomuju, že existuju... A proč existuju? Jsem to JÁ? a KDE jsem? CO tu dělám? Odkud jsem přišla a kam půjdu? Odkud se vracím, kam se vracím a proč se vracím? Za čím si jdu a čeho jsem hodná, pro co tu jsem a proč za těhle okolností? co mám udělat? PROČ ŽIJU?

Ne... nejsem v depresi... Mám modrou náladu... Modrou? ne... Bílou... Jo bílá je lepší barva pro mou náladu... Je negativní, nic necítím... neposlouchám hudbu a nevadí mi to... I když, asi jo, teď jsem si to nějak uvědomila... Takže soundtrack z Repa!... Opravdu mám nějakou podivnou náladu, jakousi ztracenou, neuvědomělou, prázdnou, narvanou k prasknutí...

Jsem šílenec co lítá ve hvězdách a tvrdí že jsou to kameny temna... ale hvězdy znamenají světlo, proč já jim říkám temno? Proč mám dnes necit... prázdnou bílou duši, neaurické vidění...

Loučím se... takovouhle divnou chvíli jsem snad ještě neměla... Loučím se

(Titulek inspirován touto fotkou:)

Hašlerkově modrá...

16. prosince 2009 v 20:44 | Abigail Rauko |  Deník

Líbí se mi, že začínám mít stále čtenáře blogu... Možná vás zaujaly mé zmatené myšlenky, možná něco jiného, ale jsem ráda, že po dvou letech se někdo takový našel :) Opravdu jsem za to ráda, a jsem ráda i za to, že to nejsou lidi z neoriginálních blogů typu: miley, audrey, H2O a nevim co všechno ještě... Lidi s vlastním názorem a vlastní tvorbou. Takové lidi mám ráda, jsou sami sebou, a nemusí mít to samé co ostatní...
Jednou mi můj kartář vyložil, že v ostatních lidech hledám sama sebe a proto je pro mě tak těžké s ostatními vyjít... Nejsem agresivní, nepřátelská ani výbušná, ale lidi mě nemají rádi... Nemám na nich ráda to, co nemám ráda na sobě, a ostatní mi pak můžou jedině říct: a proč to děláš, když to na ostatních nemáš ráda...
A tak možná i ve vás vidím trochu sebe... V několika z vás... Jen mít o trochu víc času pročítat si vaše blogy, ale ano, ráda je navštívím, ráda zanechám komentář a ráda odpovím :)

A teď ke všednostem mého života, které se stávají nevšedními... Kupodivu díky klukovi, muži, chlapovi... Díky tomuhle plemenu z marsu? Jak on to dělá? Nechápu, ale jsem za to šťastná... Dělá každej můj den jinej, novej, neprázdnej... Tak já, to já tady básnim o lásce, já v ní věčně zklamaná, teď nevím o čem jiném psát... Jsem vážně zamilovaná? A můžu věřít tomu, že on miluje mě... Sakra, zas láska... připadám si dětinsky, a přitom to není vůbec děťinský... Milovat...

Vlastně chtěla jsem to doříct... Ale ne, to až příště :)

Time

15. prosince 2009 v 19:14 | Abigail Rauko |  Deník
Čas... Jediné co mě poslendí dobou trápí.. Ano je to čas, ten, kdo trápí i vás, aniž by jste si to uvědomovali.
...Čas to zahojí, za čas to bude dobrý, časem se to změní, za čas to uvidíš jinak, a před časem...
Máš ještě dost času na všechno.. Hmm, a najednou? Najednou je všechno na poslední chvíli... Tvůj čas tě omezuje, čas je nejvyšší zákon, kterej tě nejvíc omezuje, nejvíc ti říká co máš dělat, co MUSÍŠ dělat...

Další čas, ten jinej, nás taky omezuje.
Kdy se už uvidíme? Až zítra? to je až za 20 hodin... V kolik musíš jet domu? Za hodinu... Hm... Přijedeš zítra? Ne, jsem nemocná, až za týden... Achjo...
Ano je to láskyčas... Čas kterej je tak dlouhej, v okamžicích, kdy na sebe čekáme, a tak krátkej, ve chvíli kdy jsme spolu... Čas je nejstálejší jednotka, která se neustále mění... 5minut může být věčností a taky vteřinou, ztrácí se tam, odkud přichází. Jednou tikne, a tikne znovu, ale to už je jiný. To je zase jiná vteřina.

A poslední čas..
Já to nestíhám, mám toho moc na práci, nezvládnu to... Já se tááák nudím...
Všechny nás ovládá čas, On je největší mocnost, On je ten kdo nás ničí, nebo nám dopomáhá splnit si svá přání, On nás omezuje a dává nám volnost...

Nemám ho ráda...
Dřív jsem nesnášela peníze... Dnes nesnáším čas.. Ale všechno se vším, protože

Čas, jsou peníze, kámo.

(fotka už tu možná byla, ale teď se hodí)

Odpad z vnitřností duše...

14. prosince 2009 v 22:34 | Abigail Rauko |  Moje tvorba
Nechutnost kterou jsem navečer musela vypustit... Blogaří chápou, jaké to je, nepustit článek do světa. Napsat ho, a smazat? I když tohle je odpad, kterej mi smrdí, musim ho vypustit tam, někam do světa...

Metafory míjejí řádky,
černá se zamilovala do bílé,
okamžiky lásky,
proklínám nevinné.

Toužíš usínat s nadějí,
že nebudou sny zlé,
v podobě válečných peřejí,
že to nebudou sny tvé.

A zase nespíš,
on se tě ptá,
čeho se bojíš?
omlouvám se že lžu...

... že mi nic není?
Ach, to hloupé snění.
Ale ty tušíš a já vím,
snem nikoho nezraním,
ale realita? je krutá, bolí.

Kam jsem spadla, kam...
Touha po tobě, kterou ti dám,
Schováš mne samotnou,
v dlaních svých,
pak utěšíš mě,
není bolesti v peřejích,
pak schovám já se ve tmě...

ty rozsvítíš abys mě našel,
a pomohl mi...

Promiň že lžu,
že mi nic není,
vidíš tu tmu?
Bolestné trápení...

Jen ty mi umíš pomoct...

Omlouvám se že lžu,
bojím se, že tě to bolí,
že jsem slabá, hloupá,
rány se jen tak nezahojí,
nepřekročím tmu...

Promiň mi... Že lžu...

www.donekonecna.cz

14. prosince 2009 v 18:00 | Abigail Rauko
Asi jsem se v článku níže špatně vyjádřila... Ale vím určitě že jsem tam psala: Ten den v tý škole by tak zbytečnej nebyl, kdybych z tý hodiny alespoň mohla něco mít. Tím jsem chtěla říct, že cítím že je škola důležitá, a mám jí ráda, ale když celá třída dělá bordel, a z hodiny nic nemáte, je zbytečná ( o to víc vás to štve, když chodíte na soukromou za 15 000 ročně) vlastně jste tam jen tak, jediný hodiny který považuju za důležitý jsou ty, který se doma nenaučim...

Technologie přípravy pokrmů (ano zní to hrozně složitě, laicky vaření), Technologie obsluhy a stolničení (znovu... ale číšničení) a matematika... Zbytek né že bych nepotřebovala, ale na ostatních věcech není co vysvětlovat. Možná ještě obchodní korespondence, možná ekonomika, ale jinak? Všechno ostatní bych se z hecu mohla učit doma a vzužívat čas k něčemu jinému. Malovat, fotit, číst. Zúčastňovat se akcí a psát o nich neprofesionální recenze. Třeba by mi to šlo. Mohla bych začít cestovat a fotit nejzajímavější a nejzapadlejší místa světa. A pak dělat na školách a v kulturácích přednášky o svých cestách.

Jenže teď to nejde (stejně nejsou prachy) a pak to nepujde (stejně budu pracovat)...

Chci na vejšku... a chci přečíst hodně knih... Chci umět dobře mluvit a mít velkou slovní zásobu. Chci milovat a umět to říct. Chci být milována a cítit to. Chci fotit dlouhovlasou zrzku v podzimním listnatém lese. Měla by zelené šaty a vypadala by jak víla. Chci fotit brunetku s modrýma očima a fialovým kabátem před rozpadlou městskou zdí. Chci aby na ní bylo vidět, jak je v životě šťastná, nebo strápená....

A nechci být bez něj...

Zas moc kecám.. tak se mějte, alooha :) (fotku jindy)

Nadpis slepého strojvůdce

13. prosince 2009 v 21:54 | Abigail Rauko |  Deník
Nevím proč, asi jsem slabá, asi jsem hloupá. Ale proč při každém, drobném zklamání spadnu hluboko dolů. Nechci ubližovat a ubližuju jen tím, že se sama trápim. Nedokážu se ubránit... Nedokážu jít do školy tak jako dřív. V podstatě tam trpim. Každej den tam, mi příjde promarněnej a zbytečnej. Konečně mám chuť žít a najednou nemůžu. Ten den v tý škole by tak zbytečnej nebyl, kdybych z tý hodiny alespoň mohla něco mít. Za dva roky maturita... Státní... achjo... Akorát v tom ležej prachy, nic jinýho.

Chci bejt s Nim... Chci vedle Něj ležet, usínat, cítit Jeho ruku na mym rameni. Jeho rty na mých tvářích.

Kam utýct? Kam se sakra ztratit? Je možný utýct sama před sebou?... Nemůžu spát. To se mi moc často nestává. Většinou padnu ještě odpoledne a teď? Ani za mák... A to jsem neměla ani kafe dneska... Mizerie všech mizerií tohle.

Jsem slepá, že nejsem optimistou? Jsem slepá, že nevidím krásu života?

Oslepla jsem, a jediné co vidím... je má láska, to že věřím... můžu věřit... Chápete? já můžu někomu věřit... Jak dokonalý pocit...

Fotka je výjmečně po dlouhé době z deviantartu a ne ode mě... Taky je slepá..

Octopus - Nálepka by me :)

13. prosince 2009 v 17:35 | Abigail Rauko |  Art
http://photos-f.ak.fbcdn.net/hphotos-ak-snc3/hs021.snc3/10867_227436795619_215168990619_4236719_7010508_n.jpg
Patelky, černej centropen, 10x5 cm

nic a nic..

6. prosince 2009 v 9:34 | Abigail Rauko |  Deník
http://th03.deviantart.net/fs51/300W/f/2009/319/0/5/Haslerka_by_missHaslerka.jpgUž jsem psala jaká byla fixa? Asi ne, takže říkám PARÁDNÍ! :) Strávená s ním, strávená s prdloušema z prváku. Ale musim říct, byla jsem i na lepších akcích, zatím sem si nejvíc užila Švihovský hrady 09 a tleskače v calypsu ve vimperku :)
Dostala jsem krasnej darecek k vyroci ( :-* ) a v patek jsem mela svatek :) Dostala jsem kalhoty co sem si koupila k vanocum :D (mamča mi je zacvakla s tim že mi je dá až k vánocům) a od Honzy několik čokolád ( :-* ) no + ten listek na fixu :)

Pátek byl ale vůbec den blbec. Nejen že jsme měli psát tři písemky (z čehož dvě si potřebuju vylepšit) a já nic neuměla, ale ráno jsem si nechala doma peněženku i mobil, takže sem byla odsouzená jet s 30kč půjčenejma do strakonic, abych si půjčila znovu a dostala se domů. A aby toho nebylo málo, měla jsem v peněžence i omluvnej list, takže učitel je ze mě už na palici (ano, ano... mluvčí, a to máš jít příkladem). Říkám, den blbec.

A dneska? já nevim.. asi pujdu zase vyrábět nálepky, poslouchat fauny... no a musim se učit, achjo... Tak se smějte, děcka, bye