Příběhy z čekárny Infekčního oddělení

23. listopadu 2009 v 20:26 | Abigail Rauko |  Moje tvorba
Vstoupím. Tiše žbleptnu něco podobného slovu:,,Dobrý den, " a usednu na volné místo. Když se rozkoukám v záři vycházejícího slunce, zjistím, že proti mě sedí jakási feťačka. ,,Fajn," řeknu si: ,,to bude zase veselo," přičemž mě z mé myšlenky vytrhne dlouhé hluboké, až nechutně znějící:,, Chrrrrrrrrr." Otočím se tedy po zvuku.
Nalevo od té feťačky zahlédnu pořízka, s břichem jako pučmeloun (mohl by si na něj půllitr postavit, a držel by) a s hlavou skloněnou na hrudi. Skvěle oddechoval, úplnej orchestrál! Po dalším hlasitém Chrrr! se proti mě sedící, divně koukající feťačka rozesmála tak, že pořízka vzbudila, ten po ní vrhl dosti nenávistivý pohled a ona dusíce smích se snažila být co nejméně nápadna.
Ve vedlejší místnosti, do které jsem ze svého úhlu viděla, seděla asi tak 16 letá holka. Popravdě řečeno, vypadala jak z let okolo sametové revoluce a vůbec nevypadala na to, že by se svým vzhledem chtěla něco dělat. Dobře, fajn, asi rodiče, jsou i tací, nejspíš za to nemůže, nevadila mi, ani mě nějak nepřekvapovala do okamžiku, kdy zvedla ruce. Můj bože to ne! Nepředstavujte si bůhvíco, měla dlouhý rukáv, a přesto. Na těch rukávech měla odporné mokré koláče v oblasti podpaží, vážně, už jsem jejím směrem nepohlédla.
Lidé se střídali, jeden sem, jeden tam, to tak v čekárnách bývá. Předemnou tři lidi. Aby toho nebylo málo, objevil se ve dvěřích tak 14 letej kluk se slovy:,,Brej deeeen," rozrazil děsivé ticho. I když jeho pozdrav byl snad ještě děsivější. Za ním dorazila jeho matka, která vypadala tak trochu jako magor (promiňte mi tato slova, ale jinak se to nazvat nedalo), která milovala svého syna tak, že by pro něj udělala všechno, takže nakonec ho nechala jít i "za školu", což už za školu nebylo.
V závěru si vedle mne sedla žena, když přišla, vypadala velice elegantně, ale v okamžiku kdy sundala kabát, vypadala, vyjma bot, jako když vylezla z JZD. Usedla na lavici vedle mne, chvíli těkala pohledem, cože se to tam vlastně slezlo (jako celou dobu já), pak nevydržela vzala knihu s pohádkama na stole a začala si číst. Ne že by nebyly některé pohádky zajímavé, třeba se chtěla vrátit do dětství, ale co je moc, je moc.

Stejně se do dětství už nikdy nevrátíme.

A pak jsem přišla na řadu.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 ethnea | Web | 23. května 2010 v 9:49 | Reagovat

Velmi chytlave napsane.

2 TK | 9. prosince 2010 v 19:55 | Reagovat

...lidé jsou různí, je to tak :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama